O mně
Bylo nebylo, v roce kdy se stal papežem Jan Pavel II., v den kdy opustila zemi družice Venuše, světlo světa uzřel chlapeček, kterému dali jméno Patrik.
Narodil se do rodiny havíře a většinu svého mládí strávil na vesnici.
Dětství i věk dorostenecký byl tvrdý, ale nyní, když se ohlédnu zpátky, mohu konstatovat, že to byla dobrá průprava pro život.
Vystudoval jsem s odřenýma ušima (hlavně díky mé lenosti) střední průmyslovou školu a místo, abych se, jako všichni mí spolužáci, vrhl do víru studia vysokoškolského, začal jsem si hledat práci.
V době, kdy jsem začal studovat obor, který nakonec předurčil mou kariéru, jsem si nalhával, že když jej ukončím budu mistr světa a bůh ve světě IT. Nicméně jsem se hrubě zmýlil. Svět výpočetní techniky a informatiky sprintoval rychleji než jsem čekal a když jsem školu opouštěl, už jsem tak dobrý nebyl.
Narazil jsem hned při prvním pohovoru a nakonec jsem se rozhodl dobrovolně svěřit své zdraví do rukou Armády České republiky. Nastoupil jsem tedy na vojnu.
Musím říct, že vojna není kojná a první měsíce, v období tzv. přijímače jsem si užil své, ale je pravdou, že z měkkot tam udělají chlapy.
Když jsem přijímač opouštěl a nastala éra „zaměstnání“, byl jsem sto lehce uběhnout 4 kilometry a ani jsem se nezadýchal.
V polovině základní vojenské služby jsem se rozhodl studovat na Vojenské akademii satelitní systémy, ale osud mi nepřál. Při nutné celodenní prohlídce ve vojenské nemocnici mi našli zánět srdečního svalu a byl jsem, lidově řečeno, v pytli. Dostal jsem modrou a kariéra u zelených skončila.
Bylo to nepříjemné, ale tvrdá průprava z dětství mi nedovolila se vzdát, a tak jsem okamžitě po příjezdu domů vstoupil do byznysu, kde vás zaměstnají, jen co vlezete do dveří. Začal jsem šlapat chodník u bezpečnostní služby.
Dali mi úkol hodný zvláštních sil, a to hlídat chemickou továrnu. Vypadalo to hrůzostrašně, ale nakonec se hlídání zvrhlo v nudné několikahodinové procházky ve dne i v noci.
Nakonec jsem díky své odbornosti usedl za pult centralizované ochrany a začal jsem trénovat komunikační dovednosti s klienty, techniky a výjezdovou skupinou.
Šlo to fajn a docela mě to bavilo, ale zaměstnavatel byl jiného názoru. Po roce a něco mě vykopl. Prý by ráději starší pány ze šachet, než mladého perspektivního muže.
Měl jsem cukání přeběhnout k jiné agentuře, ale nakonec jsem zkusil pracovní úřad.
Nebyl jsem tam dlouho a jeden známý, který dělal vedoucího prodejny mobilních telefonů, mě požádal, zda bych nechtěl zkusit servisního technika mobilních telefonů. Namítl jsem, že mám jinou odbornost, ale jeho argumentu, že opravy mobilů se nikde neučí, se nedalo odporovat, tak jsem nakonec přijal.
První den byl pekelný. Šéf techniků byl pěkný vykuk a v podstatě bral peníze zato, že tam nebyl. Vržen do vody, začal jsem zpracovávat obrovskou řadu nervozních zákazníků a jal jsem se zkoumat vnitřnosti mobilních telefonů. Jsem chytrý kluk, tak mi to šlo celkem rychle.
K zákazníkům jsem začal přistupovat individuálně a mému zaměstnavateli postupně rostl zisk.
Během oprav jsem zjistil, že servis je v tragickém stavu a pro jeho klouzavý chod je nutné přijmout jistá opatření.
Především jsem musel vymyslet způsob organizace zakázek, což se mi povedlo vlastnoručně vyrobenou aplikací. A nakonec, kvůli českým podvodníčkům, jsem sepsal dokument s názvem Servisní podmínky.
Nebudu nudit obsahem, ale z pár řádků nakonec byla celá stránka, která se ustavičně předělávala podle toho jak kdo se mnou zametl.
Vedoucí se nakonec poroučel a jeho místo zůstalo mně. Byl jsem rád, že nakonec odešel, protože jsem servis stejně vedl já, ale za běžné peníze, zatímco on nevedl nic a ještě za to bral slušný peníz.
V době bůmu mobilních telefonů se vedlo dobře a servis byl doslova nabouchaný až po střechu. Bohužel nic netrvá věčně, a zájem nakonec opadl. I přes marketingové invence, obměnu personálu apod. se nepodařilo obchod udržet v příjemném zisku.
Pochopil jsem, že loď se potápí a zavčas jsem ji opustil. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na charismatického hromotluka pana Bystroně, kterému děkuji za jeho přístup a za to co mě naučil. Díky němu jsem vstoupil do světa internetu a webových stránek, kde jsem zůstal dodnes.
Ovšem, tak rychle to nešlo. Chvíli jsem to zkoušel na vlastní pěst, pak zase u bezpečností služby, opět na vlastní pěst, a nakonec, díky podnikatelské politice jisté strany, jsem to zabalil. Nastoupil jsem do společnosti, jejíž hlavní byznys je v e-aukcích, e-procurementu a on-line výběrových řízeních. Stal jsem se tam hlavním programátorem a mnohému se naučil.
Bylo to složité prostředí se složitými vztahy, ekonomickou situací, ale s obrovským potenciálem. Této firmě jsem věnoval mnoho úsilí, moře času a posunul jsem jejich software o velký kus dopředu, ale nakonec jsem podlehl ekonomické nejistotě a začal opět na vlastní pěst.
Teď už jsem věděl jakou cestou jít. Nasbíral jsem kontakty a zakázky se jen hrnuly. Práce jsem měl nad hlavu a v tomto hektickém prostředí jsem se taky oženil.
Moje loďka plula správným směrem s napnutými plachtami a zdálo se, že to tak na dlouho zůstane. Nezůstalo.
Jednoho dne si mých aktivit všiml představitel legendární skupiny OVX Michal Čížek a nabídl mi spolupráci. Skupina s vysokým kreditem, jak poznamenala jedna má kamarádka, se transformovala do formální společnosti s ručením omezením a já najednou zjistil, že mám za partnera výborného marketéra, famózního grafika a neméně výrazné osobnosti dvou programátorů.
Práce samozřejmě ještě přibylo a z loďky se stala jachta.
Nyní jsem prvním důstojníkem této krásné jachty a rozhlížím se po ještě krásnější zaoceánské lodi.